Rozhovor s historikem a odborníkem na britské dějiny Danielem Resem o jeho knize Wellington: vítěz od Waterloo s Janem Hrdinou, historikem zaměřeným na dějiny Skotka. V tomto rozhovoru dvou historiků se dočtete, jak kniha vznikala, (včetně anglického vydání), o osobnosti a povaze vévody z Wellingtonu, a třeba i o tom, co vše dodnes nese Wellingtonovo jméno.
Co vás coby českého spisovatele a historika vedlo zrovna k sepsání životopisu vévody z Wellingtonu, vítěze nad Napoleonem u Waterloo?
K Wellingtonovi mě v dětství poprvé přivedly historické romány britského spisovatele Bernarda Cornwella, v nichž často vystupoval. Hlubší zájem o jeho osobu u mě pak vznikl při studiích, když jsem o vévodovi psal bakalářskou práci. Při četbě Wellingtonových dopisů mě postupně jako osobnost zaujal natolik, že jsem se rozhodl sepsat jeho životopis. U nás vycházely převážně knihy o Napoleonovi a Wellington tu není až tak známý. To je určitě škoda a doufám, že má kniha to alespoň částečně napraví. V Británii je přitom Wellington populární podobně jako třeba Winston Churchill. Najdete zde po něm pojmenováno nespočet restaurací, ulic a náměstí. Přímo k bitvě u Waterloo se pak v Londýně váže například Waterloo Bridge nebo Waterloo station. Podle jeho jména je pojmenováno hlavní město Nového Zélandu, holínky nebo slavný recept na hovězí. Znalcům osudů našich letců v RAF pak jistě jeho jméno připomene slavný bombardér Vickers Wellington, se kterým naši piloti za druhé světové létali. Waterloo je v dnešní české společnosti spíše synonymem porážky, ačkoliv pro většinu tehdejší Evropy se jednalo o symbol vítězství, které přineslo po letech krvavých bojů mír. Angličané, Němci, ale třeba i celý Pyrenejský poloostrov oproti tomu považují Waterloo i dnes za velké vítězství. I to mi přišlo zajímavé.
A co je podle vás na Wellingtonově osobnosti nejzajímavější?
Kromě toho, že se jedná o velkého vojevůdce, který nebyl nikdy poražen v polní bitvě a proti napoleonské Francii úspěšně vedl sedm let válku na Pyrenejském poloostrově, přičemž nakonec porazil samotného Napoleona, mě zaujalo například to, že se jednalo o citlivého muže. Jeho asi neslavnějším citátem je, že „kromě prohrané bitvy je ta nesmutnější věc na světě bitva vyhraná.“ Velmi zajímavý je také jeho soukromý život. Obzvlášť spletitý je příběh jeho manželství, které bylo v tehdejší době přirovnáváno k příběhu Odyssea a Penelopé. Wellington byl také skvělý jezdec, velký čtenář, gentleman, vynikající organizátor a konzervativní politik s typicky britským černým smyslem pro humor. Na druhé straně měl sklony k perfekcionismu a workoholismu…Zkrátka, velmi složitá a zajímavá osobnost i z lidského hlediska.
Čím je podle vás vaše kniha výjimečná oproti ostatním Wellingtonovým životopisům z pera anglosaských autorů?
Myslím, že v mé knize je unikátní prolnutí britského a středoevropského kontextu napoleonských válek s vazbami na habsburskou monarchii, které jsme byli součástí. Zajímavý je třeba příběh tzv. černého sboru, který vznikl v Čechách, probil se roku 1809 až k Severnímu moři, odkud jej britské lodě dopravily za Wellingtonem do Portugalska. Za velký přínos považuji kapitolu o Wellingtonově obraně Portugalska pomocí systému pevností zvaného linie Torres Vedras. K té se pochvalně vyjádřil např. britský expert na napoleonské války, profesor Charles Esdaile, což mě hodně povzbudilo. Wellington předběhl svou dobu a praktikoval proti Francouzům v podstatě zákopovou válku. Mimo to se jej snažím vykreslit především jako lidskou bytost, se všemi vášněmi, úspěchy i neúspěchy.
Kniha vyšla dokonce v angličtině v Británii, jak ji přijali britští čtenáři a jak k vydání vůbec došlo?
Nápad na vydání v angličtině dostal britský historik a bývalý zastupitel za Londýn Mark Jones. Ten také věnoval neskutečné množství času korekci finální verze překladu. Do toho se k nám „do týmu“ přidal emeritní profesor University of Liverpool, Charles Esdaile. Ten napsal o napoleonských válkách asi 10 knih a dělal mi takového odborného supervizora. Zároveň ho hodně zajímaly mé závěry a dopisy které jsem našel k Wellingtonově obraně Portugalska v roce 1808. Plus samozřejmě zdroje v češtině a němčině, které pochopitelně vůbec neznal. V Británii vyšla kniha během covidu, což vydání samozřejmě poznamenalo. Všichni jsme měli pochopitelně jiné a mnohem důležitější starosti než propagování a křtění knih…Nicméně jsem knihu propagoval online, a spoustu Britů mi psalo, že se jim kniha moc líbí. Což mě osobně nelehké období pandemie zpříjemnilo a udělalo velkou radost.
„Záznam ze křtu naší publikace Tváří v Tvář – pamětí Debbie Harry, legendární zpěvačky Blondie. Knihu pokřtila společně s překladatelem Danielem Resem kapela Staré Pušky 8. 4. 2022 přímo během koncertu v plném Rock Café – 400 super lidí! Bublinky létaly vzduchem 🙂, mluvilo se jak jinak o punku, a nakonec letěla do davu i knížka podepsaná všemi členy kapely + překladatelem Danem 🙂. Klukům z Pušek moc děkujeme a do budoucna přejeme mnoho úspěchů!“
„Dějiny utvářejí dnešek,“ říká historik Daniel Res v rozhovoru s moderátorem Nočního Mikrofóra Českého rozhlasu Janem Smetanou. Daniel Res přibližuje také životní osudy Arthura Wellesleyho, 1. vévody z Wellingtonu, o němž napsal knihu „Wellington: Vítěz od Waterloo“. Celý rozhovor si můžete poslechnout na této adrese, knihu „Wellington: Vítěz od Waterloo“ si můžete objednat zde
Historik Daniel Res, autor knihy „Wellington: Vítěz od Waterloo“, kterou najdete mezi knižními novinkami na tomto webu, vystoupil 13. listopadu 2021 v pořadu „Historie očima Martina Kováře“ na Info.cz. Vypráví zde o životním příběhu vévody z Wellingtonu, který zasazuje i do dobových souvislostí. Pořad si můžete pustit zde.
Dne 20. října 1809 vydal velitel britských sil v Portugalsku Arthur Wellesley, pozdější vévoda z Wellingtonu a vítěz od Waterloo, rozkaz k výstavbě systému opevnění zvaného linie Torres Vedras. Takový projekt dosud v zásadě neměl v dějinách obdoby a značně zamíchal kartami v rámci celých napoleonských válek. Přesto u nás tato událost není příliš známá. Pojďme se tedy ve stručnosti podívat, o co tehdy vlastně šlo.
Na podzim roku 1809, kdy byla výstavba linií Torres Vedras zahájena, se nacházel francouzský císař Napoleon Bonaparte na vrcholu moci. V minulé koaliční válce porazil na hlavu Prusko, ke svému obrazu definitivně uspořádal německý prostor a následně uzavřel mír s Rusy v Tylži. Rusko bylo dokonce touto dobou oficiálně jeho spojencem. Když vypukla na jaře 1809 již pátá koaliční válka, postavili se ze všech mocností proti Napoleonovi pouze Británie a Rakousko. S Rakušany si nakonec Napoleon osobně poradil ještě do konce léta 1809, když poté, co jej překvapivě porazil arcivévoda Karel u Aspernu, francouzský císař nad Rakušany zvítězil v bitvách u Wagramu a u Znojma, kde bylo v polovině července podepsáno příměří. Zbývali tedy pouze Britové. Jejich třicetitisícová armáda se právě pod velením Wellingtona vylodila v Portugalsku, které Wellington osvobodil od francouzských vojsk, zatímco Napoleon zápolil s Rakušany. Na Pyrenejském poloostrově byli Britové podporováni kromě zbytků portugalské armády, kterou Wellington intenzivně cvičil, také Španěly. Na španělský trůn sice Napoleon dosadil svého staršího bratra Josefa, avšak takřka v celé zemi vypuklo mohutné povstání a Francouzi zde udržovali Josefovu „vachrlatou“ vládu pouze přítomností svých zbraní. Po Napoleonově vítězství nad Rakušany mu tak ke kompletní nadvládě v Evropě teoreticky zbývalo dobýt pouze nedávno osvobozené Portugalsko, bráněné v tuto chvíli osamoceným Wellingtonem a jeho 30 000 Brity. Napoleon tímto zdánlivě nepříliš složitým úkolem pověřil jednoho ze svých nejlepších maršálů: Andrého Massénu. Ten shodou okolností před tažením proti Wellingtonovi pobýval po vítězství Napoleona nad Rakušany jako velitel města Znojma v Daunově paláci na dnešním Masarykově náměstí, odkud vybíral v okolí válečné kontribuce. Masséna dostal pro účely zahnání „Wellingtona do moře“ a ovládnutí Portugalska od svého císaře k dispozici 80 000 mužů. Měl tak oproti Wellingtonovi více než dvojnásobnou přesilu a zdálo se, že jeho zničení bude pro Massénu, kterému Britové s respektem přezdívali „Old Fox“ (Starý lišák), snadnou záležitostí. Jakmile se Wellington o Massénově postupu doslechl, začal okamžitě ustupovat k Lisabonu, kde několik mil severně od portugalského hlavního města již od 20. října 1809 naplno probíhaly práce na výstavbě obraných linií Torres Vedras. Ty představovaly Wellingtonovu tajnou zbraň, pomocí níž hodlal obrátit pro Brity na první pohled beznadějnou situaci na Pyrenejském poloostrově ve svůj prospěch.
Co do mohutnosti a ambicióznosti stavebních prací se u linií Torres Vedras každopádně jednalo o projekt, který neměl v dějinách obdoby a svým způsobem předznamenal taktiku zákopové války, jež se v plném rozsahu začala praktikovat až v první světové válce o sto let později. Wellington plně využil geografickou polohu Lisabonu, který se nachází na konci malého poloostrova mezi Atlantikem a mohutnou řekou Tejo, jež se zde vlévá do oceánu. Nechal totiž v hornatém terénu na sever od portugalského hlavního města vystavět tři linie pevnůstek. Tyto opevňovací linie tvořily nepřetržitý, na mnoha místech zákopy propojený řetěz redut, jenž se táhl od Atlantiku na západě až k ústí řeky Tejo na východě. Díky tomuto umístění linie pevností dokonale přehradily jedinou cestu k Lisabonu vedoucí od severu po pevnině. Od západu a jihu byl poté Lisabon bráněn Atlantikem a od východu Tejem, jehož ústí do oceánu měří na nejširších místech až několik kilometrů. Atlantik přirozeně křižovaly lodě britského královského námořnictva, které město současně zásobovaly, přičemž po Teju pluly britské dělové šalupy připravené v případě potřeby podpořit svou palbou obranu linií z vodní hladiny tohoto veletoku. Celkem bylo v rámci obranného systému linií Torres Vedras vystavěno neskutečných 152 pevností vybavených 524 děly. První linie vedla přes městečko Torres Vedras, jež dalo pojmenování celému systému opevnění, a Sobral de Monte Agraço. Na délku měřila okolo 50 kilometrů a tvořilo ji 70 pevností vybavených dohromady 319 děly. Druhá linie byla umístěna přibližně za dalších 10 kilometrů do vnitrozemí směrem k Lisabonu. Tu tvořilo 69 pevností a 215 děl, zbudovaných mezi oceánem a Tejem v prostoru „pouhých“ 35 kilometrů. Tato „linie číslo dvě“, jejíž palebná síla byla ještě koncentrovanější než v případě první, měla dle Wellingtonových plánů Massénu zastavit, i kdyby nějakým způsobem překonal první linii. Třetí linie představovala oproti prvním dvěma v podstatě opevnění lisabonského přístavu (proto se občas hovoří pouze o dvou obraných liniích) a táhla se v délce tří kilometrů okolo lisabonské přístavní pevnosti San Julian. Měla za úkol poskytnout Britům dostatek času k nalodění a evakuaci v případě, že by přese všechno došlo k jejich porážce. Pevnosti v prvních dvou liniích byly navíc velmi výhodně umístěny na vrcholcích hřebenů tyčících se na sever od Lisabonu, a tvořily tak po svém dokončení něco na způsob „přírodních hradeb“. Před pevnůstkami na útočníky čekaly kromě palby děl i nejrůznější smrtící překážky, například „vlčí pasti“, což byly naostřené kůly umístěné ve vykopaných jámách zakrytých chrastím lehce posypaným zeminou. Mnoho údolí pod pevnůstkami pak bylo zaplaveno vodou svedenou z okolních říček a potoků. Stručně řečeno, už na první pohled linie představovaly nepřekonatelnou překážku. Na projektu odhadem pracovalo až 10 000 dělníků, přičemž pevnosti byly schopny pojmout posádku 35 000 mužů.
Wellington navíc vydal rozkaz přesunout veškeré portugalské civilní obyvatelstvo do bezpečí za liniemi. V Portugalsku tak nastal „malý exodus“, neboť za linie se nakonec přesunulo na 300 000 obyvatel. V celé zemi Wellington současně nařídil praktikovat taktiku spálené země. Massénovi se proto během pronásledování Wellingtona k Lisabonu povážlivě tenčily zásoby. Přesto věřil, že portugalské hlavní město snadno ovládne a Wellingtona buď porazí v polní bitvě, nebo jeho armádu donutí k urychlené evakuaci britským námořnictvem. Výsledek bude tak jako tak stejný: Masséna získá Portugalsko pro svého císaře. Britský vojevůdce jej nicméně ve skutečnosti lákal do dobře připravené pasti, která měla již brzy „zaklapnout“. V momentě, kdy Masséna 14. října 1810 konečně stanul před liniemi Torres Vedras, byl proto v naprostém šoku a netušil, co si má nyní počít. Následující Massénova slova, jež sdělil maršálu Neyovi, který byl v jeho armádě de facto v pozici zástupce velitele, snad ani nepotřebují další komentář:
Nepřítel se před námi zakopal do země až po bradu… Vystavěl tři linie mohutných opevnění chránících Lisabon. Pokud se pokusíme napadnout první linii redut, i kdybychom ji dobyli, nepřítel před námi ustoupí za druhou… Osobně jsem třikrát objel po celé šíři první linii a všude jsem mohl vidět mohutné reduty a lesknoucí se děla… Nemyslím si, že by bylo momentálně vhodné pokoušet se nepřítele napadnout. Střet s ním by mohl zcela zničit naše naděje a způsobit obrat v současném dění. Nezbývá nám než prozatím vyčkávat.
Se svým plánem a vývojem situace evidentně spokojený Wellington na druhé straně naopak optimisticky prohlásil:
Domnívám se, že Francouzi jsou v pořádném maléru… Nemám ani v nejmenším představu, co Francouzi udělají, nebo lépe řečeno, co vůbec mohou udělat. Myslím, že je zcela zřejmé, že nám nemohou nějak uškodit, a pokud by se na nás přece jen odvážili zaútočit, přišli by tím o většinu své armády. Avšak pokud zůstanou nadále ve svém ležení, budou hladovět a ústup se pro ně stane nanejvýš obtížný.
Masséna vydržel před liniemi s mizivými zásobami tábořit ještě celý měsíc. Nakonec se nicméně vydal na strastiplný ústup zpět do Španělska, při kterém přišel vinou hladu, nemocí a četných přepadení ze strany portugalské guerilly až o neskutečných 25 000 mužů. Wellington díky liniím Torres Vedras ztratil necelých 1500 vojáků během jediné ústupové bitvy, kterou s Massénou svedl na hřebeni Bussaco. Francouzi tak utržili po dlouhé době strašlivou porážku. Napoleon se přesto za Pyreneje nevydal, neboť plánoval známé tažení do Ruska, kde ho roku 1812 zastihla zpráva o jednom z Wellingtonových největších triumfů u španělské Salamanky. Wellington měl v liniích Torres Vedras pevnou baštu pro další tažení a postupně dokázal osvobodit celé Španělsko, načež se do roku 1814 probil až k městu Toulouse na jihu Francie. O rok později pak společně s pruským maršálem Blűcherem porazil u Waterloo samotného Napoleona. Na počátku obratu ve prospěch spojenců proti Napoleonovi nicméně stály svým způsobem právě Wellingtonovy linie Torres Vedras. Od podzimu 1809 do června 1812, kdy Napoleon vyrazil do Ruska, se totiž Pyrenejský poloostrov stal jediným místem, kde se s napoleonskou Francií neustále bojovalo, což umožnily právě Wellingtonovy linie. Bývalý portugalský prezident Aníbal Cavaco Silva proto pronesl roku 2009 při příležitosti 200. výročí od výstavby linií Torres Vedras následující slova:
Na tomto místě došlo k zásadnímu obratu v poloostrovní válce. Byl to začátek konce Napoleonova dobrodružství, které uvrhlo Evropu do nekončících bojů.
Podle mého názoru měl svým způsobem pravdu, i když musíme pochopitelně brát v úvahu jeho portugalský úhel pohledu. Sir Charles Oman, který osobně pod Wellingtonem sloužil, pak o celém projektu prohlásil, že linie Torres Vedras představovaly bezpochyby jednu z nejlepších investic v dějinách. Pro zájemce, kteří by se o Wellingtonových liniích chtěli dozvědět více, věnuji pozoruhodnému příběhu linií Torres Vedras celou obsáhlou kapitolu ve své knize „Wellington: Vítěz od Waterloo“. Mimo jiné se zde pokouším přinést odpověď na otázku, jak a kde Wellington na myšlenku zrealizovat tento „megalomanský“ projekt mohl přijít.
