ŽENICH: … beru si tě… v dobrém i ve zlém…
NEVĚSTA: … beru si tě… abych byla milá a zdravá v loži i u stolu…
Ukázka z manželských slibů z konce středověku
„Během celého středověku tedy bylo manželství v Anglii (a samozřejmě po celé západní Evropě) svátostí katolické církve. Tato svátost byla „samoudělovací“, což znamenalo, že jediné, co k ní bylo zapotřebí, byl svobodný souhlas muže a ženy, že budou společně žít jakožto manžel a manželka – souhlas vyjádřený nejprve slavnostní přísahou či slibem a poté ve formě sexuálního styku. Oficiální svatební bohoslužba skutečně existovala a mohl ji provádět kněz za přítomnosti svědků a dalších hostí. Obřad asi měl hudební doprovod a patřilo k němu i předávání darů novomanželům. Nebyl však povinný, třebaže ho církev rozhodně preferovala a stále více podporovala jeho používání.
Aby se muž a žena mohli vzít, museli být samozřejmě svobodní. Znamenalo to především, že už nesměli být sezdáni s někým jiným, a existovala i další pravidla, podle kterých se řídil stupeň příbuzenství, jenž byl v případě sňatku povolen. Museli být dostatečně staří na to, aby byli schopni vyjádřit svůj svobodný souhlas slovy. Konkrétní věk nutný pro souhlas se sňatkem upřesněn nebyl, takže se příležitostně stávalo, že v praxi skládaly manželský slib i čtyřleté děti. V takových případech ovšem nebylo povoleno přikročit ke druhé fázi realizace souhlasu, tj. k pohlavnímu styku, dokud tyto děti nedosáhly puberty. Pro konzumaci manželství, do něhož jedna, případně obě smluvní strany vstupovaly jakožto nezletilé, byl normální věk šestnáct let.“
Předsádka knihy Mimo/manželská tajemství anglických panovníků
