„TY SES SNAD ÚPLNĚ POMÁT. Přesně tyhle slova jsem odpověděla Chrisovi na to, když mi zavolal a řekl: „Pojďme dát znovu dohromady Blondie.“ Fakt jsem si myslela, že se dočista zbláznil. Měli jsme s Blondie na kontě fenomenální, masivní, celosvětový úspěch, hit za hitem, turné za turné a pak jsme si prošli těmi strašlivými událostmi s Chrisovou nemocí, drogami a bankrotem. A oba jsme to přežili. Alespoň prozatím. Ale tentokrát jsem si byla jistá, že už to minimálně jeden z nás nepřežije, obzvlášť proto, že tolik lidí z hudební branže a uměleckých kruhů, co jsme dobře znali, už nás tou dobou navždy opustilo. Ten den, co mi Chris volal, jsem strávila svou první denní „čtenářskou hodinu“ s nosem zavrtaným v knize fotografií Warhol’s World (2006), kterou mi darovala kamarádka Romy, fajn holka a dobrák od kosti. Viděla jsem tam spoustu známých tváří a tolik z nich už bylo po smrti. Já jsem všechno to šílenství přežila a teď mám uvažovat o tom, že do toho půjdu znova? Bože, jen to ne. Pořád mám tolik špatnejch, opravdu hodně špatnejch, vzpomínek na to, co všechno se stalo, a to nejen v záležitostech okolo kapely, ale hlavně po finanční stránce. Pracovat s Jazz Passengers byla oproti tomu velká úleva. Privilegium. A navíc mě to spoustu věcí naučilo, takže to poslední, co by mě napadlo, by bylo dávat znovu do kupy Blondie. Ale jako obvykle mě k tomu Chris dokázal přemluvit.“
Debbie Harry a Andy Warhol při křtu počítače Amiga. Foto: Allan Tannenbaum
