Hlavní postava slavné americké hudební skupiny Blondie Debbie Harry srovnává ve své autobiografii Tváří v tvář 70. léta, kdy byla se svou kapelou na vrcholu popularity, se současností:
„Všechno je pouze o čase. Čas patří mezi ty nejdůležitější komodity v životě. Čas mě – a všechny mé ostatní současníky – postupně neúprosně přenesl z období undergroundové alternativní kontrakultury, do doby masové mainstreamové kultury dneška. Dva naprosto odlišný světy. V roce 1978 jsem sklidila tvrdou kritiku za to, že mi byly vidět při tanci na koncertě v newyorským Palladiu červený kalhotky. Dneska se naprosto běžně všude odhaluje všechno: nic není schované a svaté. Společenské hranice ustoupily často místy až samolibě nudné alibistické „otevřenosti“. Jeden pozitivní faktor téhle proměny, alespoň za mě, na druhou stranu představuje to, jakým způsobem se kladně proměnil náhled na lidskou sexualitu: dneska je mnohem jednodušší být otevřený ohledně svého genderu, pocitů indenty a svých sexuálních preferencí. Člověk se nemusí zdaleka tolik bát, že za to bude společensky šikanovaný. Říká se, že jak plyne čas a stárnete, stáváte se zralejší a moudřejší. Ale najednou zjistíte, že určitý věci jsou prostě nenávratně pryč. A pokud budete se vším čekat, až k tomu „dozrajete“, tak se najednou ocitnete hnijící v zemi, aniž byste zkusili, po čem jste toužili.
Dneska se na uměleckém poli všechno točí jen okolo snahy proslavit se za každou cenu. V době, kdy jsme začínali s Blondie, to bylo o tom něco dokázat, přinést něco nového, způsobit, aby se něco opravdu změnilo. A věřím, že krok za krokem se to naší generaci umělců opravdu naplnit podařilo a změnilo se toho spousta.“
Debbie vyskakuje radostí před reklamní cedulí oznamující v únoru 1977 koncert Blondie v losangeleském klubu Whisky A Go-Go, který je hned na druhé straně ulice. Foto: Chris Stein
