„Wellington se zapsal nesmazatelně do dějin jako v polní bitvě nikdy neporažený vojevůdce – a především jako legendární „přemožitel přemožitele světa (Napoleona)“, jak Wellingtona posléze nazval ruský car Alexandr I. Po Waterloo se stal Arthur Wellesley jednou z nejžádanějších osobností své doby. Ocitl se doslova zaplaven nespočetnými dary, řády, vyznamenáními a děkovnými dopisy pocházejícími od panovnických dvorů z celé Evropy. Po návratu do Británie ho čekala bohatá politická kariéra, během níž se stal dvakrát britským předsedou vlády. Zakoupil také nové rodinné sídlo Stratfield Saye House poblíž města Basingstoke západně od Londýna, které využívá rodina Wellesleyů dodnes. Ve svém londýnském domě v Apsley House začal Wellington posléze v den výročí bitvy u Waterloo každoročně pořádat slavnostní večeře, na které byli zváni veteráni bitvy a významné osobnosti z Británie i celého světa.
Domnívám se, že bitva u Waterloo je v povědomí většiny společnosti žijící v jednadvacátém století, a to zdaleka nejen české, vnímána zejména jako synonymum pro absolutní porážku působící dojmem jednoznačné záležitosti. Ve skutečnosti však šlo o velmi dramatické, nelítostné, krvavé představení, které definitivně skončilo až v pozdních večerních hodinách 18. června 1815. Spojenci ztratili přibližně 23 000 mužů a Napoleon přišel téměř o 30 000 vojáků, což byly na danou dobu v rámci jediné bitvy obrovské ztráty. Kvůli nedostatku technických prostředků a touto dobou nepříliš rozvinuté zdravotní péči leželi někteří zranění na bitevním poli u Waterloo po několik dní, než se všem dostalo adekvátní pomoci. Pro naprostou většinu obyvatel tehdejší Evropy nicméně pojem Waterloo znamenal především symbol vítězství. Symbol obrovské úlevy přinášející po více jak dvou desetiletích nepřetržitých bojů a utrpení celoevropský mír a relativní stabilitu. Symbol vítězství, jehož hlavním hrdinou byl Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu, vítěz od Waterloo.“
Po bitvě u Waterloo se stal Arthur Wellesley jednou z nejžádanějších osobností své doby.
