„Bitva u Talavery byla nejkrvavějším a patrně i největším střetem, jehož se britské jednotky, od časů slavných bojů vévody z Marlborough vedených proti Francii Krále slunce (Ludvíka XIV.) během války o španělské dědictví přibližně před sto lety, doposud zúčastnily. Talavera znamenala mezi střetnutími poloostrovní války pro Arthura Wellesleyho jednoznačně důležité vítězství, které však bylo na druhou stranu na rozdíl od oslnivých úspěchů u Vimeira či Porta draze vykoupeno. I když francouzské ztráty přesáhly počet 7000 mužů, Wellesley přišel o více jak 5000 vojáků a již zmíněného generála Mackenzieho, což představovalo čtvrtinu z u Talavery bojujících britských sil a celou šestinu všech britských vojáků nasazených na Pyrenejském poloostrově. Pro Francouze nadto vzhledem k jejich celkové početní převaze znamenala tato ztráta daleko méně závažný problém než pro Brity, jelikož celkový počet všech francouzských sil nasazených na jih od Pyrenejí čítal momentálně přibližně 250 000 mužů (britská armáda měla na pyrenejské frontě necelých 30 000 vojáků). Další takovéto ztráty si Britové za současné situace tudíž jednoduše nemohli dovolit. Přesto se jednalo o Wellesleyho významný úspěch, za který byl navíc od britské koruny odměněn titulem vikomt Wellington z Talavery (viscount of Wellington of Talavera), čímž dosáhl výrazného posunu na žebříčku britské aristokracie a vysloužil si oficiální oslovení „lord Wellington“ (namísto dosavadního sir Wellesley).“
Bitva u Talavery byla velmi krvavá.
