„Romantický příběh o vztahu Arthura Wellesleyho a Kitty Pakenhamové, v němž láska přesně jako v tehdejší společnosti oblíbené Homérově Odysseji triumfovala nad všemi překážkami a dlouhou dobou odloučení, se stal v Británii záhy velice populární. Kitty byla dokonce pozvána k panovnickému dvoru, kde se jí britská královna Charlotta osobně vyptávala na okolností jejího milostného příběhu. „Opravdu jste za celou tu dlouhou dobu jeho nepřítomnosti nenapsala siru Arthurovi ani jediný dopis?“ „Ne, nepsala madam.“ „A to jste na něj nikdy alespoň nepomyslela?“ „Ano, madam. Myslela jsem na něj velmi často.“
Přesto zůstává smutnou pravdou, že toto manželství bylo od začátku nešťastné. Za dlouhá léta odloučení se jak Arthur, tak Kitty značně změnili. Z Arthura se stal ambiciózní muž, který si prošel tvrdými životními lekcemi, peklem bitvy u Assaye a ochutnal pocity společenského i politického obdivu. Po návratu domů se tudíž zdál být plně zaměřený na svou kariéru a očekával po svém boku reprezentativní manželku, která mu dodá potřebnou podporu ve chvílích nejistoty, zatímco Kitty, jež si prošla nelehkým obdobím doprovázeným celkovým nervovým zhroucením doufala spíše v klidný rodinný život na irském venkově a ve společnosti se již cítila spíše nesvá. Arthur navíc během dlouhého odloučení rozhodně Kitty na rozdíl od ní nezachoval věrnost. Před i po návratu z Indie navštěvoval notoricky známou londýnskou kurtizánu Harriette Wilsonovou. Věrný Kitty patrně nezůstal ani v Indii, kde s největší pravděpodobností zplodil nemanželského syna Arthura Freese. Milenecké poměry v manželství se na druhou stranu (obzvláště v případě mužů) v této době považovaly za poměrně běžnou záležitost. Sňatek představoval v podstatě domluvenou smlouvu ze strany zúčastněných rodin, a ve vztahu mezi manželi se tudíž neočekávala zvlášť vášnivá láska.“
Kitty Pakenhamová jako vévodkyně z Wellingtonu na kresbě od sira Thomase Lawrence z roku 1814. Kitty se nechávala portrétovat jen velmi nerada, kvůli čemuž existuje pouze několik jejích obrazů.
