„Mezi oblíbenou zábavu, kterou si Wellington dopřával v momentech, kdy jeho armáda prodlévala po delší čas v ležení, patřil na prvním místě lov – konkrétně hon na lišku. Wellington dosti netradičně nelovil pro potěšení z úlovku, ale pro čirou radost z rychlé jízdy na kvalitním koni. Pan Larpent (armádní advokát) vzpomínal, že za několik měsíců strávených v ležení ulovil Arthur se svými druhy snad pouze jedinou lišku. Wellington si však lov náramně užíval a upřímně se smál pokaždé, když při střelbě minul cíl buď on sám, nebo kdokoliv jiný z jeho „druhů ve zbrani“. Skutečnost, že pro Wellingtona byla důležitější příjemná projížďka než samotný úlovek, popisuje mimo jiné velice výstižně ve svých pamětech pan Larpent: „Lord Wellington vlastní osm dobrých loveckých psů, jezdí velmi rázně a jediné, o co mu jde, je pěkný rychlý cval, ale domnívám se, že o tomto sportu (myšlen hon na lišku) příliš neví...“ Během loveckých dní, kdy armáda prodlévala v ležení a ve vyřizování každodenních záležitostí rozhodně „nešlo o život“, Wellington vyřídil veškeré pracovní záležitosti velmi rychle, a pokud ho někteří generálové žádali znovu o schůzku, protože ráno na něco zapomněli, jednoduše je odmítl se slovy: „Zatraceně, nechci s nimi znovu mluvit, když je dnes den lovu.“ Při lovu se zkrátka v Arthurovi znovu probouzel onen rozpustilý mladík z dob, kdy dělal pobočníka v Irsku lordu Buckinghamovi.“
Dobový hon na lišku
