Dne 20. října 1809 vydal velitel britských sil v Portugalsku Arthur Wellesley, pozdější vévoda z Wellingtonu a vítěz od Waterloo, rozkaz k výstavbě systému opevnění zvaného linie Torres Vedras. Takový projekt dosud v zásadě neměl v dějinách obdoby a značně zamíchal kartami v rámci celých napoleonských válek. Přesto u nás tato událost není příliš známá. Pojďme se tedy ve stručnosti podívat, o co tehdy vlastně šlo.
1 - Dobová rytina městečka Torres Vedras, kterým procházela první z Wellingtonových obraných linií pevností. Na středu můžeme vidět původní maurský hrad, jež Wellington nechal zahrnout do systému opevnění a proti němuž vystavěl zbrusu novou moderní pevnost San Vincente. Obě pevnosti díky tomu střežily křížovou palbou údolí pod nimi. „Velehory“ v pozadí na rytině jsou přeci jenom oproti realitě poněkud „romanticky“ nadsazeny.
© Wikimedia Commons
2 - Soudobý pohled na pevnost San Vincente v městečku Torres Vedras.
© Daniel Res
Na podzim roku 1809, kdy byla výstavba linií Torres Vedras zahájena, se nacházel francouzský císař Napoleon Bonaparte na vrcholu moci. V minulé koaliční válce porazil na hlavu Prusko, ke svému obrazu definitivně uspořádal německý prostor a následně uzavřel mír s Rusy v Tylži. Rusko bylo dokonce touto dobou oficiálně jeho spojencem. Když vypukla na jaře 1809 již pátá koaliční válka, postavili se ze všech mocností proti Napoleonovi pouze Británie a Rakousko. S Rakušany si nakonec Napoleon osobně poradil ještě do konce léta 1809, když poté, co jej překvapivě porazil arcivévoda Karel u Aspernu, francouzský císař nad Rakušany zvítězil v bitvách u Wagramu a u Znojma, kde bylo v polovině července podepsáno příměří. Zbývali tedy pouze Britové. Jejich třicetitisícová armáda se právě pod velením Wellingtona vylodila v Portugalsku, které Wellington osvobodil od francouzských vojsk, zatímco Napoleon zápolil s Rakušany. Na Pyrenejském poloostrově byli Britové podporováni kromě zbytků portugalské armády, kterou Wellington intenzivně cvičil, také Španěly. Na španělský trůn sice Napoleon dosadil svého staršího bratra Josefa, avšak takřka v celé zemi vypuklo mohutné povstání a Francouzi zde udržovali Josefovu „vachrlatou“ vládu pouze přítomností svých zbraní. Po Napoleonově vítězství nad Rakušany mu tak ke kompletní nadvládě v Evropě teoreticky zbývalo dobýt pouze nedávno osvobozené Portugalsko, bráněné v tuto chvíli osamoceným Wellingtonem a jeho 30 000 Brity. Napoleon tímto zdánlivě nepříliš složitým úkolem pověřil jednoho ze svých nejlepších maršálů: Andrého Massénu. Ten shodou okolností před tažením proti Wellingtonovi pobýval po vítězství Napoleona nad Rakušany jako velitel města Znojma v Daunově paláci na dnešním Masarykově náměstí, odkud vybíral v okolí válečné kontribuce. Masséna dostal pro účely zahnání „Wellingtona do moře“ a ovládnutí Portugalska od svého císaře k dispozici 80 000 mužů. Měl tak oproti Wellingtonovi více než dvojnásobnou přesilu a zdálo se, že jeho zničení bude pro Massénu, kterému Britové s respektem přezdívali „Old Fox“ (Starý lišák), snadnou záležitostí. Jakmile se Wellington o Massénově postupu doslechl, začal okamžitě ustupovat k Lisabonu, kde několik mil severně od portugalského hlavního města již od 20. října 1809 naplno probíhaly práce na výstavbě obraných linií Torres Vedras. Ty představovaly Wellingtonovu tajnou zbraň, pomocí níž hodlal obrátit pro Brity na první pohled beznadějnou situaci na Pyrenejském poloostrově ve svůj prospěch.
Co do mohutnosti a ambicióznosti stavebních prací se u linií Torres Vedras každopádně jednalo o projekt, který neměl v dějinách obdoby a svým způsobem předznamenal taktiku zákopové války, jež se v plném rozsahu začala praktikovat až v první světové válce o sto let později. Wellington plně využil geografickou polohu Lisabonu, který se nachází na konci malého poloostrova mezi Atlantikem a mohutnou řekou Tejo, jež se zde vlévá do oceánu. Nechal totiž v hornatém terénu na sever od portugalského hlavního města vystavět tři linie pevnůstek. Tyto opevňovací linie tvořily nepřetržitý, na mnoha místech zákopy propojený řetěz redut, jenž se táhl od Atlantiku na západě až k ústí řeky Tejo na východě. Díky tomuto umístění linie pevností dokonale přehradily jedinou cestu k Lisabonu vedoucí od severu po pevnině. Od západu a jihu byl poté Lisabon bráněn Atlantikem a od východu Tejem, jehož ústí do oceánu měří na nejširších místech až několik kilometrů. Atlantik přirozeně křižovaly lodě britského královského námořnictva, které město současně zásobovaly, přičemž po Teju pluly britské dělové šalupy připravené v případě potřeby podpořit svou palbou obranu linií z vodní hladiny tohoto veletoku. Celkem bylo v rámci obranného systému linií Torres Vedras vystavěno neskutečných 152 pevností vybavených 524 děly. První linie vedla přes městečko Torres Vedras, jež dalo pojmenování celému systému opevnění, a Sobral de Monte Agraço. Na délku měřila okolo 50 kilometrů a tvořilo ji 70 pevností vybavených dohromady 319 děly. Druhá linie byla umístěna přibližně za dalších 10 kilometrů do vnitrozemí směrem k Lisabonu. Tu tvořilo 69 pevností a 215 děl, zbudovaných mezi oceánem a Tejem v prostoru „pouhých“ 35 kilometrů. Tato „linie číslo dvě“, jejíž palebná síla byla ještě koncentrovanější než v případě první, měla dle Wellingtonových plánů Massénu zastavit, i kdyby nějakým způsobem překonal první linii. Třetí linie představovala oproti prvním dvěma v podstatě opevnění lisabonského přístavu (proto se občas hovoří pouze o dvou obraných liniích) a táhla se v délce tří kilometrů okolo lisabonské přístavní pevnosti San Julian. Měla za úkol poskytnout Britům dostatek času k nalodění a evakuaci v případě, že by přese všechno došlo k jejich porážce. Pevnosti v prvních dvou liniích byly navíc velmi výhodně umístěny na vrcholcích hřebenů tyčících se na sever od Lisabonu, a tvořily tak po svém dokončení něco na způsob „přírodních hradeb“. Před pevnůstkami na útočníky čekaly kromě palby děl i nejrůznější smrtící překážky, například „vlčí pasti“, což byly naostřené kůly umístěné ve vykopaných jámách zakrytých chrastím lehce posypaným zeminou. Mnoho údolí pod pevnůstkami pak bylo zaplaveno vodou svedenou z okolních říček a potoků. Stručně řečeno, už na první pohled linie představovaly nepřekonatelnou překážku. Na projektu odhadem pracovalo až 10 000 dělníků, přičemž pevnosti byly schopny pojmout posádku 35 000 mužů.
4 - Postavení pro děla v pevnosti San Vincente.
© Daniel Res
5 - Dnešní pohled na „přírodní hradby“, na jejichž vrcholu Wellington vystavěl pás svých pevností na sever od Lisabonu, v okolí města Sobralu, kde francouzský maršál Masséna linie Torres Vedras poprvé spatřil na vlastní oči.
© Daniel Res
Wellington navíc vydal rozkaz přesunout veškeré portugalské civilní obyvatelstvo do bezpečí za liniemi. V Portugalsku tak nastal „malý exodus“, neboť za linie se nakonec přesunulo na 300 000 obyvatel. V celé zemi Wellington současně nařídil praktikovat taktiku spálené země. Massénovi se proto během pronásledování Wellingtona k Lisabonu povážlivě tenčily zásoby. Přesto věřil, že portugalské hlavní město snadno ovládne a Wellingtona buď porazí v polní bitvě, nebo jeho armádu donutí k urychlené evakuaci britským námořnictvem. Výsledek bude tak jako tak stejný: Masséna získá Portugalsko pro svého císaře. Britský vojevůdce jej nicméně ve skutečnosti lákal do dobře připravené pasti, která měla již brzy „zaklapnout“. V momentě, kdy Masséna 14. října 1810 konečně stanul před liniemi Torres Vedras, byl proto v naprostém šoku a netušil, co si má nyní počít. Následující Massénova slova, jež sdělil maršálu Neyovi, který byl v jeho armádě de facto v pozici zástupce velitele, snad ani nepotřebují další komentář:
Nepřítel se před námi zakopal do země až po bradu… Vystavěl tři linie mohutných opevnění chránících Lisabon. Pokud se pokusíme napadnout první linii redut, i kdybychom ji dobyli, nepřítel před námi ustoupí za druhou… Osobně jsem třikrát objel po celé šíři první linii a všude jsem mohl vidět mohutné reduty a lesknoucí se děla… Nemyslím si, že by bylo momentálně vhodné pokoušet se nepřítele napadnout. Střet s ním by mohl zcela zničit naše naděje a způsobit obrat v současném dění. Nezbývá nám než prozatím vyčkávat.
Se svým plánem a vývojem situace evidentně spokojený Wellington na druhé straně naopak optimisticky prohlásil:
Domnívám se, že Francouzi jsou v pořádném maléru… Nemám ani v nejmenším představu, co Francouzi udělají, nebo lépe řečeno, co vůbec mohou udělat. Myslím, že je zcela zřejmé, že nám nemohou nějak uškodit, a pokud by se na nás přece jen odvážili zaútočit, přišli by tím o většinu své armády. Avšak pokud zůstanou nadále ve svém ležení, budou hladovět a ústup se pro ně stane nanejvýš obtížný.
6 - Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu. Britský generál a autor výstavby obraných linií Torres Vedras v Portugalsku mezi lety 1809-1810.
© Wikimedia Commons
7 - Francouzský maršál André Masséna. Wellingtonův soupeř v Portugalsku, který se svou armádou narazil na Wellingtonovy linie Torres Vedras. Ve finále přišel o 25 000 mužů, aniž by svému protivníkovi způsobil výraznější ztráty.
© Wikimedia Commons
Masséna vydržel před liniemi s mizivými zásobami tábořit ještě celý měsíc. Nakonec se nicméně vydal na strastiplný ústup zpět do Španělska, při kterém přišel vinou hladu, nemocí a četných přepadení ze strany portugalské guerilly až o neskutečných 25 000 mužů. Wellington díky liniím Torres Vedras ztratil necelých 1500 vojáků během jediné ústupové bitvy, kterou s Massénou svedl na hřebeni Bussaco. Francouzi tak utržili po dlouhé době strašlivou porážku. Napoleon se přesto za Pyreneje nevydal, neboť plánoval známé tažení do Ruska, kde ho roku 1812 zastihla zpráva o jednom z Wellingtonových největších triumfů u španělské Salamanky. Wellington měl v liniích Torres Vedras pevnou baštu pro další tažení a postupně dokázal osvobodit celé Španělsko, načež se do roku 1814 probil až k městu Toulouse na jihu Francie. O rok později pak společně s pruským maršálem Blűcherem porazil u Waterloo samotného Napoleona. Na počátku obratu ve prospěch spojenců proti Napoleonovi nicméně stály svým způsobem právě Wellingtonovy linie Torres Vedras. Od podzimu 1809 do června 1812, kdy Napoleon vyrazil do Ruska, se totiž Pyrenejský poloostrov stal jediným místem, kde se s napoleonskou Francií neustále bojovalo, což umožnily právě Wellingtonovy linie. Bývalý portugalský prezident Aníbal Cavaco Silva proto pronesl roku 2009 při příležitosti 200. výročí od výstavby linií Torres Vedras následující slova:
Na tomto místě došlo k zásadnímu obratu v poloostrovní válce. Byl to začátek konce Napoleonova dobrodružství, které uvrhlo Evropu do nekončících bojů.
Podle mého názoru měl svým způsobem pravdu, i když musíme pochopitelně brát v úvahu jeho portugalský úhel pohledu. Sir Charles Oman, který osobně pod Wellingtonem sloužil, pak o celém projektu prohlásil, že linie Torres Vedras představovaly bezpochyby jednu z nejlepších investic v dějinách. Pro zájemce, kteří by se o Wellingtonových liniích chtěli dozvědět více, věnuji pozoruhodnému příběhu linií Torres Vedras celou obsáhlou kapitolu ve své knize „Wellington: Vítěz od Waterloo“. Mimo jiné se zde pokouším přinést odpověď na otázku, jak a kde Wellington na myšlenku zrealizovat tento „megalomanský“ projekt mohl přijít.
Daniel Res
8 - Vojenská cesta, kterých nechal Wellington vystavět z důvodu snadného zásobování pevností desítky kilometrů.
© Daniel Res
9 - Pozůstatky pevnosti Alqueidão.
© Daniel Res
10 - Pozůstatky pevnosti Zambujal.
© Daniel Res
