Wellington:
„Přemožitel přemožitele světa“

K Wellingtonovu úspěchu v bitvě u Waterloo a jeho celosvětovému věhlasu nicméně vedla dlouhá cesta plná překážek a životních lekcí. Arthur Wesley, budoucí vévoda z Wellingtonu, se narodil jako prostřední syn nevýznamného irského hraběte Garreta Wesleyho, lorda Morningtona a Anny Hillové, roku 1769 na území dnešního Irska. Avšak konkrétní datum jeho narození je – což se zdá být u takto slavné osobnosti dosti překvapivé – dodnes záhadou. Wellington slavil své narozeniny sice vždy 1. května, ale historikové již víceméně jednoznačně prokázali, že vévoda přišel na svět o něco dříve. Do dnešních dnů se dochoval záznam o jeho křtu v dublinském kostele datovaný k 30. 4., přičemž jedny soudobé dublinské noviny uvádějí jako Wellingtonovo datum narození 29. duben 1769. K brzkým křtům krátce po narození dítěte za Wellingtonových časů docházelo víceméně pouze v případech, když se novorozeně jevilo jako neduživé a reálně hrozilo, že by mohlo zemřít. Arthur Wesley se proto dle všeho narodil buď na konci dubna (možná i onoho 29. jak uvádějí zmíněné noviny), pokud byl neduživým novorozenětem a přistoupilo se v jeho případě k urychlenému křtu, anebo začátkem dubna či dokonce během března, pokud se zdál být ihned od narození prosperujícím kojencem. V druhém jmenovaném případě se totiž mnohdy čekalo na příjezd širších rodinných příslušníků, či významné osobnosti, která šla malému šlechtici za kmotra a ke křtům tak běžně docházelo i několik týdnů po příchodu dítěte na svět. Zcela jisté není ani místo Wellingtonova narození. Nejčastěji je uváděn Dublin, avšak dalším „vážným“ kandidátem na jeho rodiště je např. irské město Trim. Wellingtonův otec, lord Mornington, byl poměrně úspěšný hudební skladatel a zdálo se, že právě Arthur jako jediný v rodině podědil otcovo hudební nadání – konkrétně vynikal ve hře na housle. Avšak když bylo Arthurovi pouhých 12 let, jeho otec náhle zemřel a hlavou rodiny se stal Arthurův nejstarší bratr Richard. Nový lord Mornington dělal, co mohl, aby svým sourozencům zajistil co nejlepší budoucnost, načež poslal Arthura na prestižní školu v Etonu. Avšak mladému Wellingtonovi aristokratická výchova na Etonu zahrnující časté fyzické tresty vůbec neseděla. Tak jako o století později ve Winstonu Churchillovi v něm vzbuzovala spíše vzdor než touhu po vzdělání, a i proto studia brzy opustil. Nešťastná Arthurova matka prohlásila, že je „vhodný snad leda tak pro armádu“. Arthur tak byl záhy zapsán na vojenskou akademii v Angers ve Francii, což se pro jeho životní dráhu ukázalo jako klíčové rozhodnutí. Začalo se mu zde ihned dařit a po úspěšném absolvování akademie se stal jedním z mnoha pobočníků guvernéra Irska. Za pomoci svého bratra současně vystoupal v britské armádě až k hodnosti podplukovníka u 33. regimentu, který se měl stát díky svému novému veliteli vzápětí legendárním.

Jako pobočník v Irsku se Arthur Wesley intenzivně dvořil mladé a v dublinské společnosti velmi žádané krasavici Catherine „Kitty“, Pakenhamové, dceři hraběte z Longfordu. Kitty, nazývaná pro svou krásu a světlou pleť „Longfordovic lilie“, Arthurovy city sice nadšeně opětovala, ale její rodina sňatku nepřála. Protože v Británii dědil veškerý majetek vždy nejstarší syn, mladý Arthur Wesley dvakrát neoplýval financemi a nebyl tak zrovna ideální partií. Když Británie vstoupila roku 1794 do války s revoluční Francií, Arthur dlouho neváhal, a odjel se svým 33. regimentem do boje s nadějí, že by se mohl proslavit na válečném poli a získat od rodiny své vyvolené svolení k sňatku. Toto tzv. flanderské tažení, kde Britové pod velením vévody z Yorku bojovali s revoluční Francií přibližně na území dnešního Beneluxu, se nicméně pro Brity – a tím pádem i pro Arthura – stalo katastrofou. Špatně organizované tažení se změnilo v sérii zmatených britských ústupů. Vojsko vévody z Yorku bylo navíc špatně zásobeno, kvůli čemuž rabovalo, čímž si pochopitelně znepřátelilo místní obyvatele. Poznatky o důležitosti zajištění kvalitního zásobování vojska a o udržování dobrých vztahů s domácím obyvatelstvem nicméně znamenaly pro Wellingtona do budoucna užitečnou lekci. Arthur Wesley o tomto neslavném tažení prohlásil, že se „naučil, jak přesně se válka nemá vést, a špatná zkušenost se vždy hodí k poučení.“

Vzápětí Arthur Wesley odjel se svým regimentem téměř na 10 let do Indie. Při plavbě, která trvala přibližně 3 měsíce se naplno projevila jeho čtenářská vášeň. Po většinu cesty si totiž četl ze zásoby více jak 100 knih, které si s sebou vezl, z nichž většina byla zasvěcena indickým dějinám a jazykům. Indie Wellingtona jako muže zformovala. Právě zde poprvé získal vrchní velení a naučil se precizně organizovat zásobování své armády, neboť Britové se v Indii často museli přesouvat na dlouhé vzdálenosti v obtížných krajinných podmínkách. Prošel si zde také hlubokou osobní krizí, když těžce onemocněl tropickou chorobou a málem zemřel. Začal od té doby žít zdravěji, stal se pokornějším a dalo by se říci, že získal určitý životní nadhled. Roku 1803 zde vybojoval i jedno ze svých největších vítězství v bitvě u Assaye, kde změřil síly dle některých zdrojů až se sedminásobnou přesilou vojska Mahrátské konfederace, vedeného najatými francouzskými důstojníky v čele s německým velitelem Anthonym Pohlmanem. Wellesley své protivníky překvapil přechodem řeky Kaitny, když navzdory pesimistickým informacím od svých zvědů objevil nový brod. Všiml si dvou naproti sobě situovaných vesnic, z nichž byla každá vystavěna na jednom břehu řeky. Řekl si, že to dá přeci obyčejný „selský rozum“, že mezi osadami musí být nějaký způsob komunikace a skutečně objevil brod díky němuž vpadl protivníkovi do boku a zvítězil. V Indii také došlo ke změně Arthurova rodinného jména z „Wesley“ na „Wellesley“, což byla starší podoba, již užívali Wellingtonovi předci ve středověku. Změnu inicioval jeho bratr Richard, který se stal v Indii guvernérem, a s narůstající prestiží rodiny podpořenou Arthurovými vojenskými úspěchy, chtěl rodinu výrazněji odlišit v britské společnosti méně obvyklou variantou jména.

Po svém návratu se nyní již Arthur Wellesley (na místo Wesley) jako generálmajor a finančně zajištěný muž skutečně oženil s Kitty Pakenhamovou. Přes brzké narození dvou synů a dřívější velkou lásku však manželství příliš šťastné nebylo a Arthur s Kitty si k sobě našli částečně znovu cestu až v pozdním věku. Wellington navíc stejně zanedlouho znovu odjel do války – nyní již ne s revoluční, ale s „napoleonskou“ Francií, která byla roku 1808 pod vládou císaře Napoleona na vrcholu své moci. Vylodil se v čele britského vojska v Portugalsku, kde porazil francouzského generála Junota u Vimeira, ale následně mu bylo odebráno vrchní velení a jeho nový „nadřízený“, generál Dalrymple, uzavřel s Francouzi pro Brity (ač pod Wellesleyem zvítězili v předešlé bitvě) zcela nepochopitelně potupný mír v Cintře. Vrchní velení v Portugalsku proto vzápětí znovu obdržel Arthur Wellesley, který se rozhodl, z této země udělat svůj výchozí bod pro vyhnání Francouzů z Pyrenejského poloostrova. Nejprve Francouze porazil u Talavery, za což byl jmenován vikomtem z Wellingtonu (Titul je odvozen od malého městečka na jihozápadě Anglie. Vévodou se stal Arthur Wellesley až roku 1814 po Napoleonově první abdikaci.) a následně zvítězil i v bitvě u Busaca. Před značnou přesilou Francouzů se nicméně na podzim 1810 stáhl za v rámci napoleonských válek stále poněkud opomíjený systémem pevností vystavěných přibližně 30 kilometrů severně od Lisabonu, zvaný Linie Torres Vedras. Pevností bylo v tomto prostoru zbudováno celkově neskutečných 152. Wellingtonovo šikovné využití krajiny a velikost některých dodnes dobře zachovaných opevnění nadále působí ohromujícím dojmem a jistě stojí za návštěvu. Wellington stavbou linií svým způsobem předznamenal taktiku „zákopové války“, která se naplno projevila o 100 let později v první světové válce. Když linie spatřil sám velitel francouzského vojska maršál Masséna, který Wellingtona pronásledoval, prohlásil bezradně následující: „Nepřítel se před námi zakopal do země až po bradu… Vystavěl tři linie mohutných opevnění chránících Lisabon. Pokud se pokusíme napadnout první linii redut, i kdybychom ji dobyli, nepřítel před námi ustoupí za druhou…Osobně jsem třikrát objel po celé šíři první linii a všude jsem mohl vidět mohutné reduty a lesknoucí se děla… Jelikož Wellington, stáhl za linie i portugalské civilní obyvatelstvo, a ve zbytku země nařídil praktikovat taktiku spálené země, Massénovi lidé za chvíli neměli takřka co jíst a museli se záhy vydat na strastiplný ústup, při němž ztratili více jak 20 000 mužů.

V následujících letech Wellington postupně přešel do ofenzivy a u španělské Salamanky roku 1812 porazil na hlavu maršála Marmonta, když během 40 minut kompletně zlikvidoval takřka celou třetinu jeho armády. Francouzský generál Foy bojující pod Marmontem o této bitvě napsal:

„Bitva u Salamanky je největší, nejmistrněji vedenou a svým výsledkem nejdůležitější bitvou, v níž Angličané v moderní éře dokázali zvítězit. Povyšuje Wellingtona téměř na úroveň vévody z Marlborough. Již dříve byl jasně prokázán jeho dobrý úsudek, schopnost zvolení výhodné pozice a následně její plné využití. U Salamanky ukázal naplno své mistrovství a dokonalou schopnost manévrovat. Úspěšně skrýval rozestavení své armády téměř po celý den, sledoval naše manévry a teprve na jejich základě řídil pohyb svých jednotek, bojoval v kosém rozestavení, vše budilo dojem, jako by šlo o jednu z největších bitev Fridricha Velikého.“

Roku 1813 Wellington zahájil novou ofenzivu, načež brzy dosáhl nad Francouzi rozhodujícího vítězství u Vitorie na severozápadě Španělska. Následně se probojoval přes Pyreneje až do Francie, kde jeho ofenzivu po dobytí Toulouse roku 1814 ukončila zpráva o Napoleonově abdikaci, kterou podle jednoho z očitých svědků oslavil malým „vítězným tanečkem.“ Občas bývá stále uváděno, že Wellington byl výlučně „defenzivní generál“: toto dnes dávno překonané tvrzení nicméně nejlépe vyvrací jeho bitvy samotné, ať už u Assaye, Salamanky, Vitorie nebo třeba Porta a Køge.

Mír po Napoleonově abdikaci však netrval dlouho. Počátkem března 1815 se Napoleon po útěku z exilu na Elbě chopil opět moci a vše spělo k další válce. Wellington, který touto dobou zastupoval Británii jako diplomat na Vídeňském kongresu, kde se rozhodovalo o „nové mapě“ Evropy, proto kongres okamžitě opustil. Za několik dní se jakožto excelentní jezdec doslova přehnal přes dnešní Německo a chopil se velení anglo-nizozemské armády u Bruselu. Jeho druhem ve zbrani se pro následné tažení proti Napoleonovi stal maršál Blücher se svou pruskou armádou. Napoleonovi se nicméně podařilo obratnými manévry nepřátelské armády udržet oddělené, díky čemuž mohl 16. června porazit Blüchera u Ligny. Wellington mezitím se svou armádou ustoupil k vesničce Waterloo nacházející se 20 mil na jih od Bruselu, kde zaujal obranné postavení a přeťal tak Bonapartovi cestu na město. Napoleon se nejprve domníval, že je Blücher po bitvě u Ligny vyřízen a ustupuje pryč směrem k Rýnu. To bylo však jen zdání, neboť pruský maršál ustoupil pouze k nedalekému Wavre (Je zajímavé, že když se podíváte na Waterloo a Wavre, obě městečka jsou v rovnoběžné linii, což může svědčit o tom, že Wellington s Blücherem měli v případě potíží naplánovaný ústup právě k nim, aby zůstali v dosažitelném kontaktu). Wellingtona během noci z 17. na 18. června 1815, již trávil v hostinci ve Waterloo, zastihla od Blüchera depeše, ve které jej pruský maršál ujišťoval, že mu bude schopen v případě bitvy následující den přijít na pomoc. Wellington tak neváhal a druhý den nabídl Napoleonovi místo dalšího ústupu bitvu. Boj byl dlouho vyrovnaný až se v odpoledních hodinách skutečně dle svého slibu objevil maršál Blücher a převážil misky vah na stranu spojenců, zatímco maršál Grouchy, který měl na rozkaz francouzského císaře Blüchera zadržet, zcela selhal a byl v nedohlednu. Napoleon ještě zkusil bitvu na poslední chvíli zvrátit, když proti Wellingtonovi vyslal elitní císařskou gardu, kterou nicméně nakonec zlomila zejména palba britské brigády Guards, které dal Wellington, jenž celý den korzoval neúnavně na svém hřebci Copenhagenovi po celé délce spojenecké linie, osobně rozkaz k první salvě. Napoleon byl definitivně poražen a Wellington byl jakožto vítěz od Waterloo zahrnut poctami a vzácnými dary od takřka všech evropských panovníků, přičemž jej ruský car Alexander I. nazval „přemožitelem přemožitele světa“. Sám Wellington však po bitvě prohlásil následující:

„Neustále bojovat je špatná věc. I když jsem uprostřed toho všeho příliš zaměstnán, abych dal prostor svým citům, doléhá to na mě nepříjemným způsobem hned po boji. Trvám na tom, že kromě prohrané bitvy neexistuje nic tak smutného jako bitva vyhraná. Nejen proto, že ztratíte své dobré přátelé, s nimiž jste strávili kus života, ale jste nuceni nechávat na místě raněné. Snažíte se pro ně samozřejmě v dané chvíli udělat maximum, ale jak jen je to málo! V těchto chvílích ve vašem srdci odumírají veškeré city. Touto dobou se z toho všeho začínám definitivně plně zotavovat, avšak přeji si, abych už nikdy v životě nemusel bojovat.“

Po Waterloo Wellington skutečně již nikdy nebojoval, načež nastoupil poměrně úspěšnou politickou dráhu. Stal se dvakrát ministerským předsedou Británie a vycházel velice dobře s královnou Viktorií, s níž se postupem času stali v rámci vztahu „panovník-poddaný“ velice dobrými přáteli. Viktorie po Wellingtonovi pojmenovala svého 3. syna Arthur a hrdina od Waterloo se stal jeho kmotrem. Vévoda se jako přesvědčený konzervativec stavěl proti zákonu o rozšiřování volebního práva pro méně majetné vrstvy, které touto dobou současně ve většině případů postrádali školní vzdělání. Věřil, že o budoucnosti státu by měli rozhodovat pouze aristokraté disponující určitým majetkem a kvalitním vzděláním. Avšak na druhé straně osobně „protlačil“ v dolní sněmovně zákon o zrovnoprávnění katolíků, přestože šel proti mnoha kolegům z vlastní politické strany. Za Wellingtonovy administrativy byla také založena policie, aby nadále nemusela udržovat pořádek v zemi armáda. Vévoda zemřel roku 1852 ve věku 83 let. Jeho státní pohřeb, kterého se zúčastnili desetitisíce Britů se zapsal do dějin jako jedna z největších událostí viktoriánské éry. Ze závěrečného období Wellingtonova života pak pochází také jeden z jeho nejslavnějších citátů:

„Veškerá podstata lidského konání ve válce, a vlastně i v životě, spočívá v tom, že se snažíme zjistit, co nevíme, tím, co děláme. Říkám tomu hádání, co je na druhé straně kopce.“

K 250. výročí od narození vévody z Wellingtonu napsal Daniel Res. Autor publikace Wellington: Vítěz od Waterloo.

© Daniel Res