CESTOVATELSKÝ TIPWaterloo: "Obraz" krajiny s bitvou

Bitva u Waterloo, bezpochyby jedna z nejslavnějších a zároveň nejkrvavějších bitev historie, se do obecného povědomí soudobé veřejnosti zapsala především jako synonymum pro absolutní porážku působící dojmem jednoznačné záležitosti. Ve skutečnosti však šlo o velmi dramatické, nelítostné a krvavé představení, které definitivně skončilo až ve večerních hodinách 18. června 1815. V tomto článku nicméně hodlám dění okolo bitvy u Waterloo uchopit trochu netradičně. Nebudu se proto zabývat otázkami spojenými se samotným průběhem bojů, ale příběhem, který do dnešních dnů vypráví krajina, v níž se bitva u Waterloo odehrála, neboť samotný střet, jež byl sveden více jak před 200 lety, měl na vývoj tamější krajiny zcela zásadní vliv a natrvalo se zapsal do její tváře. Bitevní pole a jeho okolí tak dnešním návštěvníkům bojiště poskytuje o událostech této slavné bitvy svým specifickým způsobem jedinečné svědectví, jaké nám pochopitelně ani sebelepší dobový text nikdy nemůže nabídnout.

Pamětní kámen označující místo odkud Wellingtonovi dělostřelci do poslední chvíle pálili do řad útočící francouzské kavalerie maršála Neye než prchli vyhledat úkryt ve čtverhranceh pěchoty červenokabátníků připravených za hřebenem.

Vlivem bitvy u Waterloo se obraz krajiny v okolí tohoto stejnojmenného belgického městečka bezpochyby výrazně pozměnil, a to především výstavbou řady pomníků, kterých je dnes v okolí Waterloo neuvěřitelných 135. Díky celosvětovému významu bitvy se také z pietních důvodů zachovalo mnoho budov, které by v lepším případě upadly v zapomnění, anebo v tom horším, byly rovnou srovnány se zemí. Tyto objekty dnes většinou vykonávají funkci muzeí, ale někdy stále plní svou původní roli farem. Ne nadarmo i z tohoto důvodu Waterloo zůstává do dnešních dnů nejnavštěvovanějším evropským bojištěm. Než však přejdu ke konkrétnímu popisu krajinotvorných procesů zapříčiněných touto slavnou bitvou, považuji za důležité přeci jen v krátkosti shrnout průběh samotného střetnutí. Místo bojiště u Waterloo bylo totiž pečlivě vybráno velitelem spojeneckých armád, vévodou z Wellingtonu, právě pro charakter místní krajiny, která proto již v bitvě samotné sehrála významnou úlohu.

Poté co Napoleon uprchl 26. února 1815 z Elby a obnovil úspěšně své císařství, vytáhl s narychlo sestavenou armádou na Brusel. V cestě mu však stály britsko-spojenecká armáda, pod velením Arthura Wellesleyho, vévody z Wellingtonu a pruská armáda maršála Blüchera. Napoleonovi se nicméně podařilo obratnými manévry nepřátelské síly udržet oddělené, díky čemuž mohl 16. června porazit Blüchera u Ligny. Wellington mezitím se svou armádou ustoupil k vesničce Waterloo nacházející se 20 mil na jih od Bruselu, kde zaujal obranné postavení a přeťal tak Bonapartovi cestu na město. Napoleon se nejprve domníval, že je Blücher po bitvě u Ligny vyřízen (ztratil v ní také 16 000 mužů) a ustupuje směrem k Rýnu. To bylo však jen zdání. Pruský maršál se zbylými 50 000 muži totiž hodlal znovu zasáhnout do boje a začal tak své vojsko shromažďovat u nedalekého Wavre. Jakmile tuto skutečnost Napoleon prohlédl, vyslal armádní sbor maršála Grouchyho, čítající 33 000 mužů a necelých sto děl, aby Blüchera udržel mimo boj. Wellingtona přesto během noci z 17. na 18. června, již trávil v hostinci ve Waterloo, zastihla naléhavá depeše od Blüchera, ve které jej pruský maršál ujišťoval, že mu bude schopen v případě bitvy následující den přijít na pomoc. Wellington proto neváhal a druhý den nabídl Napoleonovi místo dalšího ústupu bitvu.

Terén v okolí Bruselu znal Wellington velmi dobře, jelikož jej předchozího roku nechal zmapovat za účelem výstavby nových pevností na obranu nově ustaveného Nizozemského království proti sousední Francii. Měl díky tomu v den bitvy k dispozici poměrně podrobnou mapu Waterloo a přilehlého okolí, což byla oproti Napoleonovi značná výhoda. Tato skutečnost vedle Blücherovy depeše také výrazně přispěla k jeho rozhodnutí, že císaře zastaví právě u Waterloo. Charakter zdejší krajiny mu totiž nabízel v širokém – nutno dodat povětšinou rovinatém – okolí nejideálnější obranné postavení. Svou armádou o síle 68 000 mužů a 150 děl obsadil poměrně strmý hřeben, jehož středem vedla tzv. „bruselská cesta“. Na úpatí hřebene se navíc nacházely tři opevněné objekty, do kterých britský maršál odeslal silné posádky. Tyto budovy tak nyní představovaly opevněná předsunutá postavení. Na pravém křídle šlo o rozsáhlou usedlost Hougoumont, na středu o farmu La Haye Sainte a konečně na levém křídle o farmu Papelotte. Pokud se chtěl Napoleon vůbec dostat k Wellingtonovým liniím na hřebeni, bylo potřeba tyto objekty nejprve obsadit, jinak jeho jednotkám hrozila křížová palba. Císař měl k dispozici 69 000 bojeschopných mužů. Z tohoto hlediska byly tedy síly obou protivníků vyrovnané. Napoleon však disponoval takřka o sto více děly než Wellington. Britovým vojákům na druhou stranu skýtal před císařovými děly přirozené krytí výše zmíněný hřeben, na němž zaujali jeho jednotky postavení. V kritických chvílích bitvy se dokonce na Wellingtonův příkaz většina mužů na jeho středu stáhla za hřeben, kde zalehla k zemi a vyčkávala, než nejprudší palba francouzských děl poleví.

Bitvu zahájil Napoleon přibližně v 11:30 útokem na Wellingtonovo pravé křídlo. Cílem byla nejprve usedlost Hougoumont. Císař plánoval, že poté co dostane Wellingtona do potíží na jeho pravém křídle, jej donutí ohroženému křídlu poslat posily ze středu, čímž anglo-spojenecký střed oslabí. Na prořídlý protivníkův střed pak zaměří veškeré dělostřelectvo a následně vrhne hlavní útok svých mužů. Tento plán ale selhal hned v počátku. Hougoumont totiž ani ve 13:30 nepadl a francouzský útok na pravé křídlo Wellingtonových jednotek se vzápětí definitivně zhroutil. Napoleon přesto poslal veškeré síly až na císařskou gardu na Wellingtonův střed a levé křídlo, čímž anglo-spojeneckou armádu dostal do vážných potíží. Wellingtona v tuto chvíli zachránila těžká skotská jízda – tzv. Scots Greys, která útok Francouzů rozvrátila. Avšak ta se vzápětí opojena úspěchem vymkla kontrole a byla takřka celá zlikvidována, když se po chvíli sama ocitla v obklíčení. V 16:30 se nicméně v dáli na levém křídle objevil Blücher, zatímco Grouchy byl v nedohlednu. Napoleon proto pod tlakem vydal maršálu Neyovi, svému „Nejstatečnějšímu z Nejstatečnějších“, jak zněla jeho pompézní přezdívka, rozkaz, aby za každou cenu dobyl farmu La Haye Sainte a následně konečně prorazil Wellingtonův střed. Ney vrhl po několika neúspěšných útocích pěchoty do svahu proti Wellingtonovu středu celou francouzskou jízdu (cca. 10 000 mužů). Britský střed, však utvořil řadu dvaceti karé (obranná formace proti jízdě v podobě čtverhranu) pomocí nichž Neyovy opakované útoky odrazil. Ten sice okolo šesté hodiny dobyl La Haye Sainte, ale střed anglo-spojeneckých linií opět nerozvrátil. To už se blížila sedmá hodina večerní a Napoleon dal Neyovy k dispozici za účelem posledního zoufalého útoku na Wellingtonův střed své poslední muže – starou gardu. Wellington měl však také v záloze připravený závěrečný trumf v podobě brigády Guards, která několika salvami zlomila i obávané elitní vojáky z císařské gardy. To už navíc na hlavní bojiště definitivně dorazili Prusové, které se mezitím snažila alespoň zdržet Napoleonova mladá garda ve vesničce Plancenoit. Jakmile byla stará garda zlomena, zbytky francouzské armády začaly nevyhnutelně hromadně ustupovat. O vítězi bylo rozhodnuto a císaře Napoleona čekal exil na Svaté Heleně.

Po tomto stručném shrnutí události, jež se u Waterloo odehrály, bych nyní rád přešel ke slíbeným krajinotvorným procesům zapříčiněných samotnou bitvou. Naprostou dominantu bojiště, které se stalo turisty z celého světa hojně navštěvované již v první polovině 19. století, představuje jednoznačně monument zvaný Lví hora (Lion Mound). Příkaz k jejímu zbudování vydal již u příležitosti pětiletého výročí bitvy roku 1820 král nově vzniklého Nizozemského království Vilém I., otec prince Oranžského (známého jako „Hubeňour Billy“), který pod Wellingtonovým velením osobně bojoval coby velitel nizozemských jednotek. Konkrétní plány výstavby poté zhotovil Vilémův dvorní architekt Charles Van der Straeten. Vzhledem k náročnosti stavby, však byla Lví hora dokončena přes značné stavitelovo úsilí až v roce 1826. A nemůže být příliš divu, neboť se jedná opravdu o velkolepé dílo. Tento dechberoucí monument je ve finále tvořen 60 metrů vysokým kamenným pilířem, na jehož vrcholu stojí masivní mosazná socha lva, jenž cení zuby směrem k Francii. Okolo kamenné konstrukce je pak navršena 41 metrů vysoká hora zeminy, jejíž průměr činí 520 metrů. Z mohutného pilíře můžeme tedy spatřit přibližně posledních dvacet metrů, tyčících se z vrcholu hory. Celková plocha zeminy tvořící horu pak činí 390 000 m³. Jelikož toto obrovské množství zeminy potřebné k výstavbě bylo použito z bezprostředního okolí, došlo k dramatické proměně rázu krajiny bývalého bojiště. Nejvíce půdy bylo očividně použito z hřebene, na kterém byly rozestavěny Wellingtonovy spojenecké jednotky, který kvůli této skutečnosti takřka vymizel.

Proslulý francouzský spisovatel Victor Hugo, na toto konto dokonce ve svém věhlasném románu Bítníci napsal, že když Wellington dva roky po dokončení Lví hory Waterloo navštívil, vyhrkl rozčíleně následující slova: „Oni my zničili mé bojiště!“ Vzhledem k tomu, že kromě Huga tento citát jiný zdroj neuvádí, se však dost možná jedná čistě o jeho „románový“ výmysl, jenž se nicméně zapsal do obecného povědomí a přesně vystihuje, co se s původním bojištěm stalo. Na vrchol monumentu se dnes dá vystoupat za pomocí schodiště čítajícího 226 schodů a nabízí se odkud dokonalý výhled na celé bojiště, neboť Lví hora je vystavěna téměř přesně na středu pozice, kterou u Waterloo zaujala Wellingtonova armáda. Za detailnější pozornost stojí také onen mosazný lev, umístěný na vrcholu kamenného pilíře. Podoba lva byla vybrána proto, jelikož lev byl symbolem jak Británie, tak oranžské dynastie, ze které pocházel nový panovník Nizozemí Vilém I. Podle legendy pak měla být socha dokonce zhotovena z roztavených francouzských děl získaných spojenci v bitvě. V pravém předním pařátu lev pevně svírá globus, což má symbolizovat celosvětový význam spojeneckého vítězství u Waterloo, jež po letech nekončících bojů přineslo mír.

Přímo u úpatí Lví hory dále nalezneme neoklasicistní rotundu zvanou Panorama. Rotunda vznikla roku 1911 a jak název napovídá, ukrývá na svých stěnách rozsáhlé kruhové panorama malované olejem na plátně zobrazující jednotlivé výjevy bitvy. Najdeme zde mimo jiné Wellingtonův i Napoleonův štáb, útok jízdy maršála Neye narážející na odhodlanou obranu Wellingtonových čtverhranů a další klíčové momenty tohoto osudového střetnutí. V roce 2015 bylo k příležitosti 200. výročí od bitvy u Waterloo navíc nově vystavěno v těsné blízkosti budovy Panaormatu, zbrusu nové Interpretační centrum, které podává podrobný příběh bitvy, včetně možnosti shlédnutí 4D dokumentu v malém kinosále zbudovaném přímo uprostřed centra.

Zbylých 134 pomníků nacházejících se v okolí bojiště u Waterloo svým způsobem - i když v porovnání se Lví horou daleko skromnějším - také neodmyslitelně utváří ráz místní krajiny. Jejich valná část je věnována jednotlivcům nebo konkrétním regimentům. Mezi nejvýznamnější a zároveň nejstarší patří bezpochyby tzv. „Gordonův monument“, vystavěný na počest britského podplukovníka Alexandra Gordona, člena Wellingtonova generálního štábu a jeho dobrého přítele, který u Waterloo padl, jeho rodinou již roku 1817. Dalším zajímavým pomníkem je pak „Pruský monument“ stojící západně od Waterloo ve vesničce Plancenoit, kde se Napoleon marně pokoušel zpomalit pruské jednotky, aby získal co nejvíce času k rozdrcení Wellingtonova středu. Tento pomník byl postaven roku 1818 a má podobu malé věže vystavěné v novogotickém stylu, na jejímž vrcholu stojí pruský kříž. Pro Francouzské padlé byl zbudován monument až počátkem dvacátého století, konkrétně roku 1912. Nachází se přibližně 1,5 km směrem na jih od úpatí Lví hory (přibližný střed Napoleonovi pozice) v blízkosti „bruselské cesty“ a má podobu raněného orla (symbol napoleonských armád). Jeden významný francouzský pomník však byl v bezprostřední blízkosti Waterloo postaven již roku 1815, tedy krátce po bitvě. Jedná se o hrob generála Duhesma, (nebo také Duhesmasovo mauzoleum) velitele mladé gardy, který byl smrtelně raněn při obraně Plancenoit proti pruské přesile. Deuhesmas následně upadl do zajetí, ale za dva dny svým zraněním podlehl při přesunu do 11 km vzdálené vsi Genappe. Jeho pomník tak dodnes stojí v blízkosti silnice mezi Waterloo a Genappe.

Nyní přejdeme k pro bitvu důležitým budovám, které se právě díky spojitosti s legendární bitvou zachovaly takřka nezměněny. Jako zcela klíčovými objekty se pro bitvu u Waterloo staly jednoznačně farmy La Haye Sainte a Papellote. Nejdůležitějším objektem nicméně zůstává pravděpodobně usedlost Hougoumont. Jelikož právě nelítostný boj o Hougoumont je většinou historiků považován za klíčovou událost celé bitvy. Tato poměrně rozsáhlá stavba byla obklopena roku 1815 malým lesíkem, v němž držel na Wellingtonův rozkaz během bitvy pozice regiment německých Jägerů (myslivci s puškami s drážkovaným vývrtem). Než se tak Francouzi probojovali, byť jen přes tento lesík, stálo je to drahocennou hodinu času. Z lesa až do dnešních dnů stále stojí několik stromů, ve kterých i dnes můžeme pozorovat uvízlé kulky vystřelené v bitvě. Usedlost disponovala na straně blíže k lesíku dále rozsáhlými zahradami obklopenými cihlovými zdmi. V nich Wellingtonovi muži narychlo vytvořili otvory pro střílny, které se také do současnosti zachovaly v nezměněné podobě. Samotnou usedlost se zahradami pak bránily během bitvy jednotky Coldstream Guards plukovníka McDonella spolu s Nassavským regimentem. Klíčová řež se poté odehrála u severní brány objektu, kterou se Francouzům podařilo vyrazit a vyniknout tak dovnitř usedlosti. Pohotový protiútok vedený na bodáky je nicméně zahnal zpět, načež se Britům podařilo dokonce bránu opět pevně uzavřít. Především díky tomuto činu se Hougoumont udržel. Již roku 1817 navštívil bojiště jako turista anglický gentleman John Boot, který ve svém deníku z této cesty, jenž byl následně v Anglii publikován, věnuje značný prostor právě usedlosti Hougoumont. Ta byla v této době patrně ve velmi špatném stavu, jelikož ji Napoleon později nehal bombardovat několika houfnicemi. Přesto ji za celý den jeho jednotky nedokázaly obsadit. Poté co byla usedlost během 19. století opravena, začala opět sloužit jako farma. Od roku 2013 však proběhl projekt restaurace objektu za účelem vytvoření muzea pro veřejnost, který byl dokončen k příležitosti dvousetletého výročí bitvy v roce 2015. Dnes tak můžeme Hougoumont bez problému navštívit. Od Lví hory, kde se nachází hlavní parkoviště pro návštěvníky bojiště, k němu vede příjemná, kilometr a půl dlouhá, procházka po nově vyasfaltované cestičce, vinoucí se přímo po vrcholu hřebene, na němž byli rozmístěni Wellingtonovi muži. Přestože většina zeminy z původního hřebene byla použita na zbudování Lví hory, terénní zlom využitý Wellingtonem v rámci jeho proslulé „taktiky odvráceného svahu“ je zde stále jasně patrný a právě během procházky k Hougoumontu jej lze nejlépe docenit. Co se týče farmy La Haye Sainte, ta plní svůj účel farmy do dnešních dnů. Papellote je dnes zase jezdeckou školou. Avšak oba objekty zůstávají jako chráněné památky ze stavebního hlediska změněny jen minimálně.

Dalším významným objektem spojeným s bitvou je jednoznačně původní hostinec Bodenghien Ihn vystavěný roku 1705 a dodnes stojící přímo uprostřed vesničky Waterloo. Jedná se o hostinec, v němž Wellington strávil poslední noc před bitvou a ve kterém jej zastihla klíčová Blücherova depeše. Díky této spojitosti s Wellingtonem se objekt těšil značné popularitě a funkci hostince zastával až do padesátých let 20. století, kdy se stal muzeem. Od té doby funguje jako Wellingtonovo muzeum a vypráví tak životní příběh Napoleonova přemožitele. Mezi všemožnými zajímavostmi zde mimo jiné najdete „pohřbenou nohu“ Wellingtonova velitele jízdy lorda Uxbridge. Další zajímavou budovou neodmyslitelně spojenou s bitvou je bezpochyby hostinec La Belle Alliance. Tento příhodně pojmenovaný podnik, jehož název můžeme přeložit do češtiny volně jako „dobré spojenectví“, či „dobrý svazek“, byl využit spisovateli a malíři 19. století díky svému názvu jako místo, kde se Wellington s Blücherem měli bezprostředně po bitvě setkat a potřást si pravicemi. Ti se nicméně se značnou pravděpodobností mohli setkat až o několik mil jižněji směrem na ves Genappe, ke které ustupovaly zbytky francouzské armády. Své jméno totiž statek dle všeho nezískal na základě spojenectví Wellingtona s Blücherem v bitvě u Waterloo, ale po jisté vdově, která jej v 18. století provozovala. Ta se třikrát provdala a teprve její poslední sňatek byl konečně šťastný. Odtud tedy název hostince: „Dobrý svazek.“ Dnes je nicméně v budově La Belle Alliance noční klub. Poslední budovu, jenž je s bitvou spjata zcela zásadně, je farma Le Cailluo (Caillou Museum), nacházející se zhruba 8 km na jih od Waterloo. Zde naopak strávil svou poslední noc před bitvou Napoleon a od 50. let dvacátého století je proto v jejích prostorách věnováno Napoleonovi (podobně jako Wellingtonovi v hostinci ve Waterloo) muzeum, ve kterém najdeme například dochovanou postel, v níž před Waterloo císař spal.

Protože žádný z dřívějších, s bitvou spjatých hostinců, dnes nadále neplní svou původní funkci, na oběd si soudobý návštěvník bojiště musí zajít jinam. Ihned u úpatí Lví hory se naštěstí nachází dvě nové restaurace: Le Wellington a Le Bivouac. Spousta dalších příjemných hospůdek je poté k dispozici přímo ve Waterloo.

Dalším výrazným krajinným prvkem, který je neodvratně spjatý s bitvou u Waterloo, je Soigneský les (Forêt de Soignes) nacházejí se přibližně 20 km na jih od Bruselu. Tento les byl umístěn během bitvy Wellingtonovi v zádech, a právě tato pozice lesa již od 19. století až do dnes vyvolává žhavé diskuse. Už samotný Napoleon kritizoval před svými maršály Wellingtonovo postavení právě kvůli Soigneskému lesu. Považoval za velmi hloupé, že si jej Wellington nechal za sebou, jelikož mu mohl blokovat případný ústup. Wellingtonovi obhájci zase poukazují na skutečnost, že les byl vzrostlý a pro ústup britsko-spojenecké pěchoty by tak nepředstavoval žádný problém, zatímco by naopak tvořil překážku znesnadňující případné pronásledování francouzské jízdě. Ať už byl Wellingtonův záměr jakýkoli, faktem zůstává, že díky bitvě u Waterloo les unikl takřka jistému vykácení. Vévoda z Wellingtonu totiž od Viléma I., panovníka Nizozemí, obdržel titul Princ od Waterloo, k němuž patřily rozsáhle pozemky včetně Soigneského lesa. Dnes je tak les v majetku 9. vévody z Wellingtonu, Charlese Wellesleyho a slouží stále jako lovecký revír.

Krásný příklad, že bitva u Waterloo utváří místní krajinu až do současnosti a očividně ji bude utvářet i nadále, poté ztělesňuje zcela nový pomník vztyčený 18. června 2015 v usedlosti Hougoumont. Pomník zobrazuje uzavírání brány vojáky britského regimentu Coldstream Guards při obraně Hougoumontu a o jeho slavnostní odhalení se u příležitosti 200 výročí bitvy postaral sám britský princ Charles Windsor. Na podstavci pomníku stojí nápis „Uzavíráme brány válek“. Na levém křídle vrat je pak vytesán následující citát pocházející z deníku vojína Wheelera, jenž Hougoumont bránil: „Žádné místo nikdy nebylo tak zuřivě dobýváno, ani tak odhodlaně bráněno.“ Konečně na pravém křídle brány pomníku je vytesán slavný citát vévody z Wellingtonu, vítěze od Waterloo: „Kromě prohrané bitvy neexistuje nic tak smutného jako bitva vyhraná.“

V českém prostředí se vztahem bitvy a krajiny, v níž se boj odehrál, věnuje dlouhodobě zejména profesor Václav Matoušek, jehož publikace Třebel: Obraz Krajiny s bitvou, z tohoto inovativního pohledu zkoumá bitvu u hradu Třebel, jež byla svedena během třicetileté války v západních Čechách a inspirovala jak téma, tak samotný název tohoto článku.

Literatura

Doporučené online zdroje

www.waterloo1815.be/index.php?page=commemorative-monuments www.waterloo-tourisme.com/en/pass-1815 projecthougoumont.com/defence-of-hougoumont/ www.bbc.co.uk/news/uk-33160368

© Daniel Res, Fotografie v textu © Daniel Res