Vévoda z Wellingtonu se během své bohaté vojenské kariéry zúčastnil několika desítek bitev a menších vojenských střetnutí (patrně okolo šedesáti), z nichž absolvoval drtivou většinu v pozici vrchního velitele. V polní bitvě nebyl jako vrchní vojevůdce nikdy poražen, což můžeme v dějinách s jistotou prohlásit jen o několika dalších jedincích.
Podat věrný popis bitvy nicméně Wellington považoval téměř za neuskutečnitelné. Dle jeho mínění každý účastník boje zažil bitvu pouze ze svého subjektivního úhlu pohledu a předložit objektivní výklad celého střetu z tohoto důvodu zůstávalo jednoduše nemožné. V dopise psaném lady Salisburyové roku 1850 Wellington vzpomínal na svá slova, která sdělil známému skotskému romanopisci siru Walteru Scottovi poté, co tento spisovatel Wellingtonovi oznámil, že by rád napsal knihu o bitvě u Talavery: „Psát historii bitvy je asi tak snadné jako popsat historii plesu! Kdo byl čí partner?... Kdo protancoval celý večer? Které páry začaly tančit jako první?“ Na stránkách této knihy popisuji bitev logicky hned několik a pokouším se je podat co nejplastičtěji, avšak i pokud odhlédnu od problému interpretace pramenů, jednoznačně souhlasím s vévodou z Wellingtonu, že zcela objektivní být zkrátka nelze, jelikož jsme všichni již od mala formováni nejrůznějšími okolnostmi, díky čemuž vyznáváme rozličné životní hodnoty, které se chtě nechtě promítají do našeho každodenního jednání.
A právě toto „úskalí“ každého historika, ale současně i jeho čtenářů popisuje velice výstižně spisovatel Vladimir Nabokov, jehož citát zmiňuji na počátku této předmluvy: „Nebuď si moc jistý, že se dozvíš o minulosti z úst přítomnosti. Měj se na pozoru i před tím nejpoctivějším zprostředkovatelem. Pamatuj, že vše, co se dozvídáš z vyprávění, je ve skutečnosti trojí: vytvořené vypravěčem, přetvořené posluchačem a skryté před oběma tím mrtvým hrdinou z příběhu.“ Za „nejobjektivnější pramen“ i proto považuji soukromé dopisy Wellingtona a jeho současníků, které například oproti oficiálním pamětem nebyly psány se záměrem zveřejnění.
Pokud se po svém studiu historie na univerzitě a nespočtu hodin strávených přípravou této knihy sám sebe upřímně zeptám, jaký má vlastně smysl psát a číst o dějinách, napadá mě následující, v zásadě prostá odpověď: říká se, že minulost nemůžeme změnit, ale můžeme se z ní poučit a pokusit se stát lepšími lidmi. A koneckonců si o ní čteme, protože nás to jednoduše baví.
© Wikimedia commons
